Loučení se sbírkami Národního muzea.

Historická budova Národního muzea dlouhá léta odolávala rozmarům lidí i přírody. V roce 1945 ji poznamenala dělostřelecká palba z Letné a 7. května schytala zásah leteckou pumou. O pár hodin později práskla Luftwaffe do bot, opustila ruzyňské letiště a zmizela do Žatce.  Muzeum přitahovalo vojáky jako magnet i později. V srpnu 1968 si z něj udělali střelnici zmatení příslušníci spřátelených armád. Co nezvládlo vojsko, dokonala stavba metra a magistrály s odstřely, podzemní vodou a ničivými exhalacemi. Současný stav má jediné východisko: nákladnou rekonstrukci spojenou s uzavřením sbírek. Pro náhodné návštěvníky to znamená přestávku, kterou třeba ani nepostřehnou. Pro cvoky a staromilce pětiletý absťák. 

Patřím k druhé skupině. Bude mi chybět známá podoba sbírek, vrzání parket i těžko popsatelná vůně starých vitrin. O víkendu jsem se tedy sebral  a ve společnosti stejně postižených přátel vyrazil na poslední vlastivědnou vycházku. Naši lehce excentrickou skupinku doplnila čerstvá absolventka první třídy. Alespoň někdo musí mít rozum. 

Prohlídku jsme zahájili v sousedství. Budova bývalého Federálního shromáždění rozšířila možnosti muzea a konečně slouží něčemu užitečnému. Prohlédli jsme si výstavu Poklady Moravy- příběh jedné historické země.

Pokud jste na ní ještě nebyli, zastavte se. Končí až v srpnu (tahle budova se nezavírá). Je perfektní a měl by ji vidět každý. Zejména pražáci. Beztak většinou pochází z Moravy. Vůbec nevadí, když vezmete děti. V jedné z místností si můžete potomka odložit do klády, nebo na pranýř. Mají tam i renesanční šatník, který je volně k použití a zaručeně naláká dámy bez rozdílu věku. Kluci si mohou vypůjčit rytířskou helmu s "psím nosem", nebo železný klobouk a je jen otázkou času, kdy někdo v zápalu hry vyndá ze stojanu okovaný cep, případně hák na strhávání jezdců z koní. Je to zkrátka příjemně interaktivní.

V historické budově na takové pojetí navazuje výstava Staré pověsti české. Vlastně navazovala, protože  končí 7. července- zároveň s uzavřením budovy a zahájením rekonstrukce. Pěkné to bylo. Dcera si u vchodu vylosovala jméno ze Starých pověstí. Vratka. Jarda mě chvíli přesvědčoval, že jde o Vratku Daňovou, ale mýlil se. Na konci výstavy jsme zjistili, co byla vlastně zač. Šlo o velitelku Vlastiných vojsk, takže jsem v pěkné kaši...

A jinak? Jinak je všechno při starém. Opět jsem nepřišel na to, jak prohlídku sálů stihnout, co ošidit a u čeho zůstat. Tak snad někdy příště. Pevně doufám, že se za pět let dočkám znovuotevření budovy. S přihlédnutím k její velikosti to není zase taková doba. Stavba prý kdysi spolykala 10 milionů cihel. Na rekonstrukci bude po celou dobu dohlížet slavná kostra velryby- "Kyta myšího" (starý název se hezčí, než moderní plejtvák myšok). Jedině ta se nehne z místa. 

Těším se na to, že muzejníci posunou sbírky do třetího tisíciletí a přilákají nové návštěvníky zhýčkané světem moderních technologií. Některá muzea to umí docela pěkně. Před časem jsem absolvoval dobrodružnou prohlídku barcelonského námořního muzea. Díky funkčním modelům strojů si umím představit šití plachet a pletení lodních lan. Na galéře jsem vyplul vstříc námořní bitvě u Lepanta a se současností mě tam spojovala pouze sluchátka. Byl to zážitek, ke kterému se rád vracím...

Ale co bude radit nějaký amatér, muzejníci to určitě zvládnou. Na dočasných výstavách dovedou návštěvníka vtáhnout do děje docela pěkně už teď. To, co potřebují jsou dobře vyřešené prostory a zázemí. O penězích ani nemluvím. Jasně, že je potřebují, ale příliš nenaříkají a mají svoji práci rádi. Stát na to docela hřeší, jenže to dělal vždycky. Za Rakouska, jako dnes.

 Stejně se ale přimlouvám za to, aby v expozicích zůstal alespoň kousek vrzajících parket a pár prastarých prosklených skříní se zkamenělým světem Joachima Barranda...