Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zapomenuté oběti "Velké války".

12. 11. 2013 14:45:16
Bývalá litochlebská náves již neexistuje. Jediné, co po ni zbylo, jsou pomníky padlým a tři desítky lip vysazených okolo pietního místa. Lip bylo původně o něco víc, ale příroda udělala probírku a rozhodla, které přežijí a které ne. Stejnou probírku udělala i mezi zdejšími obyvateli. Ti, kteří lípy sázeli, následovali své příbuzné a přátele zmizelé na bojištích První světové války. O válečných osudech místních víme jen málo. Zůstala nám pamětní deska ve vstupní chodbě staré chodovské školy a možná ještě hrst vzpomínek v rodinách starousedlíků, kteří přišli ve "Velké válce" o některého ze svých příbuzných. Termín „Velká válka“ už téměř nikdo nepoužívá. Přišla ta druhá a ještě ničivější.

Proces zapomínání byl zahájen ještě před podpisem příměří. Mladé Československo se ocitlo v táboře vítězné Dohody, nadšeně slavilo 28. říjen a den, kdy umlkly zbraně nikoho nezajímal. Válečné události se připomínaly v souvislosti se vznikem republiky a bojovými zásluhami legií. Na osudy Čechů v armádě rakousko-uherské monarchie se programově zapomínalo. Nehodili se. Žádná spolehlivá statistika, která by vyčíslila, kolik se jich nevrátilo domů, neexistuje. Střízlivým odhadem šlo o 150 000 mužů. Ti šťastnější mohli vzpomínat v soukromí a prohlížet stará vyznamenání uložená v krabici od bot. Na veřejnosti je nosit nemohli. Podle nových zákonů jim za to hrozila pokuta.

Procesu zapomínání napomohlo i nešťastné rozhodnutí z devadesátých let, kdy byla zlikvidována valná část personální dokumentace, která se vztahovala k vojenské kariéře obyčejných vojáků. Pokud dnes hledáte jejich osobní spisy (kmenové listy) uspějete jen zázrakem.

Konkrétní informace nezískáme ani na stránkách Ministerstva obrany věnované evidenci válečných hrobů. Obsahuje fotografii pamětní desky z chodovské školy a seznam padlých, přes který můžeme pokračovat do detailu jednotlivých osob. Po jeho rozbalení zjistíme, že jsme se ocitli ve slepé uličce. Kromě jména zde vyčteme jediný a ještě nesprávný údaj. Příčina úmrtí: jiné.

Něco ale přece jen víme. Místní většinou rukovali k 28. pěšímu pluku. Osudy pluku "Pražských dětí" jsou natolik zajímavé, že se staly námětem historické literatury a jeho válečné nasazení docela poutavě popisují Josef Fučík a Josef Vričan. Můžeme si tak udělat obrázek o všech bojištích, kterými český voják „Velké války“ prošel.

Podle pamětní desky ve staré škole zahynulo v letech 1914-1918 celkem 39 místních obyvatel. Z "Kartotéky padlých 1. světové války" uložené ve Vojenském historickém archivu můžeme zjistit alespoň něco. Přes to, že není ani zdaleka kompletní, obsahuje základní vodítka k rozluštění smutného osudu místních.

První padlé přinesl rok 1914 a srbská fronta, kde u Šabace zahynul šestadvacetiletý Bedřich Krákora (8.11.1914). Pravděpodobně sloužil v řadách II. praporu, 28. pěšího pluku, jehož podstatná část bojovala někde zcela jinde- na ruské frontě v Haliči. Srbská anabáze stála život přinejmenším šesti Chodováků: Františka Černého, Josefa Hráška, Karla Vrbovce, Františka Radličky a dalšího Krákory – , tentokrát Antonína. V albánském tažení přibyly nové oběti - Františkové Matějovský a Smolík.

Tanec smrti nepřestával. Haličská fronta si vybrala další díl a nejméně pět životů. Josef Ježdík se setkal s věrným průvodcem vojsk - břišním tyfem a zápalem plic. Josef Černý, Václav Větrovský a František Chrudimský zmizeli beze stopy. V jediném případě můžeme předpokládat existenci hrobu. Václav Vinecký zemřel 14. června 1916 ve III. posilové nemocnici a byl pochován na vojenském hřbitově Lvov – Lyczakov do hrobu číslo 3071.

Největší oběti přinesli chodováci na italské frontě během obranných bitev na Isonzu (Soči). Naši vojáci bojovali v řadách již zmíněného 28. pěšího pluku, ale také u 8. zeměbraneckého pluku a 4. pluku císařských myslivců. Dobová literatura jejich tehdejší působení hodnotila trochu jinak, než Jaroslav Hašek: „stáli tam jako skála v moři.“ S obdivuhodnou vytrvalostí odolávali daleko početnějšímu protivníkovi a za cenu strašných obětí vzbuzovali respekt na obou stranách fronty. Znovu za to zaplatili: 29.7.1915 zmizel beze stopy Josef Javůrek. V bojích u San Michel (někdy mezi 17. a 22. listopadem 1915) zahynul Jan Srna. František Birnbaum padl 5. června 1917 u Gorice, v bojích na kótě 171. Na stejném místě, kde zahynul v listopadu předcházejícího roku Josef Smolík. Během 5. června padl i Václav Ježdík. 28. května 1917 zahynul v bojích u San Giovanni Karel Friš a opět to nebyla jediná ztráta rodiny. Z bojiště se nevrátil ani Antonín Friš, který padl někdy v roce 1917.

Několik měsíců před koncem války zemřeli dva Řehákové – František se ještě vrátil domů, ale už ve druhé polovině dubna 1918 měl pohřeb na hostivařském hřbitově. Josef, který padl do zajetí a vstoupil do ruských legií, zemřel o měsíc později (19.5.1918) v čeljabinské nemocnici. Pro posledního si přišla smrt až po uzavření příměří. Antonín Šindelář zemřel 30. prosince 1918 patrně na následky zranění komplikované zánětem ruky a zápalem plic.

O ostatních padlých nevíme nic. Vlastně ani nevím, jestli vědět chceme.

(text ke Dni veteránů a vzpomínkovému setkání na Litochlebském náměstí v Praze - Chodově)

Autor: Petr Lukeš | úterý 12.11.2013 14:45 | karma článku: 18.35 | přečteno: 819x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

David Dvořák

Vydání Babiše a inspirace pro Okamuru.

Politika je umění dosáhnout maxima možného. Dogmatické lpění na vyřčeném nebývá zrovna nejkonstruktivnější, na druhou stranu je třeba se nezpronevěřit zásadám a „neztratit tvář“.

22.11.2017 v 13:41 | Karma článku: 21.27 | Přečteno: 1057 | Diskuse

Jan Klar

Tady pomůže už jen psychiatr

Jako poslední možnost, kterou Eva navrhla, bylo jít do manželské poradny. Dobře věděla, jaký má Michal odpor ke všem těm psychologům, terapeutům nebo osobnostním poradcům.

22.11.2017 v 12:42 | Karma článku: 13.64 | Přečteno: 452 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Děti vyrostly a tak tápeme

Čím podarovat děti na Vánoce? Navíc když už vůbec nejsou v dětském věku. Ty své dospělce nějak zvládneme, ale pak tu máme ty „malé“ neteře a synovce, čili děti, co mezitím vyrostly až (skoro)dospěly.

22.11.2017 v 10:33 | Karma článku: 12.30 | Přečteno: 278 | Diskuse

Marek Valiček

Radši dojedou domu zpocená, než pozvracená!

"Asi si budu o Jéžíška přát k vánocum nějakou tu kouzelnou zaklínací hůlku a pak ten brajgl kolem nás vysmejčim."

22.11.2017 v 9:00 | Karma článku: 25.41 | Přečteno: 850 | Diskuse

Libuse Palkova

Mateřství jako služba Bohu

Myslíte že úloha matky, a vše co mateřství obnáší, je srovnatelné s povinnostmi a prací třeba takového katolického kněze? Na tuhle myšlenku mě přivedla nedávná diskuze na zdejším blogu

22.11.2017 v 8:12 | Karma článku: 11.83 | Přečteno: 512 | Diskuse
Počet článků 38 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2156
Chodím po světě s očima dokořán. Hledám odpovědi. Od října 2010 pracuji na prvním infarktu- stal jsem se zastupitelem na Praze 11 (za Hnutí pro Prahu 11) .


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.