Kolty Městské policie nakonec zůstaly v pouzdrech, ale infarkt mě obcházel hned několikrát. Ráno jsem vyrazil z centra Prahy na domluvenou schůzku s mimopražským dodavatelem. Zatímco jsem kličkoval Prahou ke Kobylisům, jeho naložený Tranzit supěl od Hradce. Jsem skoro na místě. Odbočuji k našemu oplocenému areálu a narážím na vozovou hradbu.
K našemu skladu vede kratičká asfaltka, která slouží pouze jako příjezd k bráně. Za ni se potřebuji dostat. Nedostanu. Zákaz zastavení nikdo nerespektuje. Nalevo tři auta. Napravo další umělec. Mezera o půl metru užší, než Kangoo.
Hrnek kávy jsem ráno stihl, takže jsem v klidu. Nedá se svítit, bude rozcvička. Manévruji mezi křovím a umělcem a stavím auto na trávník vedle komunikace. Tranzit dorazil. Ten už teprve neprojede, takže vykládáme tunu materiálu z cesty. Točíme se jako čamrdy. Trasu mezi autem a skladem absolvujeme čtyřicetkrát. Další materiál musím naopak naložit do svého auta. Končíme, sedám za volant a čekám na telefon od kolegy.
Vzápětí jsou tady. Muži v černém. Nekompromisní Městská policie. "Víte, že jste se dopustil dopravního přestupku?" Pokouším se vysvětlit situaci. Nemůžu dovnitř. Zablokovaný vjezd. Ruce od tahání krámů vytahané ke kolenům. Nezájem. Je to marné.
Vzpomněl jsem si na kamaráda, který po marném vysvětlování (zavážel zboží do přeplněného centra Prahy) klekl před policistku a před zraky zkoprnělých turistů volal: "Ano, dopustil jsem se přestupku. Žádám trest, žádám trest nejvyšší. Źádám trest smrti!" Přežil.
"Nediskutujte." Zkouším to znovu. Vysvětluji příčinu a následek a poznamenávám, že podobný problém neřešíme poprvé. "Nechte si ty invektivy, nebo vám dám pokutu. Okamžitě odjeďte." Přemýšlím nad významem slova invektiva. Nepadla ani jedna, a že by byla na místě. Měšťák má přepnuto do módu "Zlej a nekompromisní, se mnou nebudete diskutovat, nenuťte mě přemýšlet". Přehodit to nejde.
První kolo končí a odjíždím na nejbližší místo, kde se dá zaparkovat. Mám kliku. Je to necelých 200 metrů. Mezitím volá kolega a musím se vrátit do skladu. Vyrážím zpět na místo činu. Ranní káva přestává účinkovat, takže pokračuji v diskuzi a mimo jiné sděluji policistovi překvapivou informaci, kterou jsem se dozvěděl po telefonu. Firmě patří i kus trávníku za oploceným areálem. Právě ten, kde jsem parkoval. Kontruje: "Máte to mít označené!" (???)
Upozorňuje, že vypisuje pokuty. Nemůže se se mnou bavit. Nebude dělat dvě věci najednou. Nakonec to dokáže. Na konstruktivní návrhy neslyší. Přece to nebude předávat dál. Já vím, jen blázen si může myslet, že problémy s parkováním jsou od toho, aby se řešily. Zastavím se na Odboru dopravy. Třeba budou přístupnější. Rozcházíme se v míru a pokoji. Spěchám vstříc dalšímu hrnku kafe.
