Bývalá litochlebská náves již neexistuje. Jediné, co po ni zbylo, jsou pomníky padlým a tři desítky lip vysazených okolo pietního místa. Lip bylo původně o něco víc, ale příroda udělala probírku a rozhodla, které přežijí a které ne. Stejnou probírku udělala i mezi zdejšími obyvateli. Ti, kteří lípy sázeli, následovali své příbuzné a přátele zmizelé na bojištích První světové války. O válečných osudech místních víme jen málo. Zůstala nám pamětní deska ve vstupní chodbě staré chodovské školy a možná ještě hrst vzpomínek v rodinách starousedlíků, kteří přišli ve "Velké válce" o některého ze svých příbuzných. Termín „Velká válka“ už téměř nikdo nepoužívá. Přišla ta druhá a ještě ničivější.
Proces zapomínání byl zahájen ještě před podpisem příměří. Mladé Československo se ocitlo v táboře vítězné Dohody, nadšeně slavilo 28. říjen a den, kdy umlkly zbraně nikoho nezajímal. Válečné události se připomínaly v souvislosti se vznikem republiky a bojovými zásluhami legií. Na osudy Čechů v armádě rakousko-uherské monarchie se programově zapomínalo. Nehodili se. Žádná spolehlivá statistika, která by vyčíslila, kolik se jich nevrátilo domů, neexistuje. Střízlivým odhadem šlo o 150 000 mužů. Ti šťastnější mohli vzpomínat v soukromí a prohlížet stará vyznamenání uložená v krabici od bot. Na veřejnosti je nosit nemohli. Podle nových zákonů jim za to hrozila pokuta.
Procesu zapomínání napomohlo i nešťastné rozhodnutí z devadesátých let, kdy byla zlikvidována valná část personální dokumentace, která se vztahovala k vojenské kariéře obyčejných vojáků. Pokud dnes hledáte jejich osobní spisy (kmenové listy) uspějete jen zázrakem.
Konkrétní informace nezískáme ani na stránkách Ministerstva obrany věnované evidenci válečných hrobů. Obsahuje fotografii pamětní desky z chodovské školy a seznam padlých, přes který můžeme pokračovat do detailu jednotlivých osob. Po jeho rozbalení zjistíme, že jsme se ocitli ve slepé uličce. Kromě jména zde vyčteme jediný a ještě nesprávný údaj. Příčina úmrtí: jiné.
Něco ale přece jen víme. Místní většinou rukovali k 28. pěšímu pluku. Osudy pluku "Pražských dětí" jsou natolik zajímavé, že se staly námětem historické literatury a jeho válečné nasazení docela poutavě popisují Josef Fučík a Josef Vričan. Můžeme si tak udělat obrázek o všech bojištích, kterými český voják „Velké války“ prošel.
Podle pamětní desky ve staré škole zahynulo v letech 1914-1918 celkem 39 místních obyvatel. Z "Kartotéky padlých 1. světové války" uložené ve Vojenském historickém archivu můžeme zjistit alespoň něco. Přes to, že není ani zdaleka kompletní, obsahuje základní vodítka k rozluštění smutného osudu místních.
První padlé přinesl rok 1914 a srbská fronta, kde u Šabace zahynul šestadvacetiletý Bedřich Krákora (8.11.1914). Pravděpodobně sloužil v řadách II. praporu, 28. pěšího pluku, jehož podstatná část bojovala někde zcela jinde- na ruské frontě v Haliči. Srbská anabáze stála život přinejmenším šesti Chodováků: Františka Černého, Josefa Hráška, Karla Vrbovce, Františka Radličky a dalšího Krákory – , tentokrát Antonína. V albánském tažení přibyly nové oběti - Františkové Matějovský a Smolík.
Tanec smrti nepřestával. Haličská fronta si vybrala další díl a nejméně pět životů. Josef Ježdík se setkal s věrným průvodcem vojsk - břišním tyfem a zápalem plic. Josef Černý, Václav Větrovský a František Chrudimský zmizeli beze stopy. V jediném případě můžeme předpokládat existenci hrobu. Václav Vinecký zemřel 14. června 1916 ve III. posilové nemocnici a byl pochován na vojenském hřbitově Lvov – Lyczakov do hrobu číslo 3071.
Největší oběti přinesli chodováci na italské frontě během obranných bitev na Isonzu (Soči). Naši vojáci bojovali v řadách již zmíněného 28. pěšího pluku, ale také u 8. zeměbraneckého pluku a 4. pluku císařských myslivců. Dobová literatura jejich tehdejší působení hodnotila trochu jinak, než Jaroslav Hašek: „stáli tam jako skála v moři.“ S obdivuhodnou vytrvalostí odolávali daleko početnějšímu protivníkovi a za cenu strašných obětí vzbuzovali respekt na obou stranách fronty. Znovu za to zaplatili: 29.7.1915 zmizel beze stopy Josef Javůrek. V bojích u San Michel (někdy mezi 17. a 22. listopadem 1915) zahynul Jan Srna. František Birnbaum padl 5. června 1917 u Gorice, v bojích na kótě 171. Na stejném místě, kde zahynul v listopadu předcházejícího roku Josef Smolík. Během 5. června padl i Václav Ježdík. 28. května 1917 zahynul v bojích u San Giovanni Karel Friš a opět to nebyla jediná ztráta rodiny. Z bojiště se nevrátil ani Antonín Friš, který padl někdy v roce 1917.
Několik měsíců před koncem války zemřeli dva Řehákové – František se ještě vrátil domů, ale už ve druhé polovině dubna 1918 měl pohřeb na hostivařském hřbitově. Josef, který padl do zajetí a vstoupil do ruských legií, zemřel o měsíc později (19.5.1918) v čeljabinské nemocnici. Pro posledního si přišla smrt až po uzavření příměří. Antonín Šindelář zemřel 30. prosince 1918 patrně na následky zranění komplikované zánětem ruky a zápalem plic.
O ostatních padlých nevíme nic. Vlastně ani nevím, jestli vědět chceme.
(text ke Dni veteránů a vzpomínkovému setkání na Litochlebském náměstí v Praze - Chodově)
